Miloš Hrazdíra

V sedmdesátých a osmdesátých letech mu fandili i ti, které cyklistika jinak nezajímala. Pro jeho povahu bojovníka, dříče a také rebela, který svá největší vítězství vybojoval ve chvílích, kdy už jej funkcionáři odepsali. Ale Miloš Hrazdíra v sobě měl buldočí zarputilost a v roce 1982 vyhrál všechny tři tituly mistra republiky, což nedokázal nikdo předtím ani potom. Bylo mu šestatřicet! O osm let později nečekaně zemřel.
Po celou kariéru vedl s trenéry a bafuňáři soukromou válku. Nebál se říkat nahlas, co si myslí. V tehdejší době! Mnohdy za to pykal. Jako v roce 1973, kdy se stal mistrem republiky, ale na světový šampionát nejel. Přitom byl v sedmadvaceti v nejlepším cyklistickém věku a měl životní formu.
Nejel kvůli tomu Závod míru, který vždycky toužil vyhrát. Dukla Brno, za kterou závodil, mu snížila plat na základ. Musel do práce, vydělával si jako topič. Trest mu vypršel těsně před mistrovstvím republiky, které se jelo v Brně na starém závodním okruhu. Přes Bosonohy, kde bydlel. Hrazdíra cítil křivdu a dřel víc než jindy. Nemohl mít větší motivaci. Na mistrovské trati trénoval i za deště a taky navlečený v pravé poledne. „Udělal ze zbytku pelotonu trhací kalendář,“ popsal Hrazdírův výkon jeho pozdější kolega z národního týmu Jiří Škoda.
Mistrovství světa se v tom roce jelo v San Sebastianu. Hrazdíra měl famózní formu a nepochybně by patřil k favoritům. Věděl to Haťapka, věděli to svazoví funkcionáři. Miloši, omluv se a pojedeš! vyzvali jej. S Hrazdírou jsou sice trable, ale který funkcionář by se nechtěl pochlubit světovou medailí? Hrazdíra napsal dopis – trest mu vypršel, tak co by se omlouval!
Na šampionát nejel. Přitom po té medaili tolik toužil! Nikdy ji nezískal, stejně jako nikdy nevyhrál Závod míru, tehdy nejprestižnější etapový závod pro cyklisty z východního bloku.
O devět roků později o Hrazdírovi natočila Československá televize na svou dobu nevídaně otevřený dokument. Právě se stal trojnásobným mistrem republiky, což nikdo před ním ani po něm nedokázal. A už nedokáže, protože mezitím zrušili týmovou časovku na 100 kilometrů.
Ačkoli Hrazdíra na své cyklistické sny nedosáhl, výčet jeho úspěchů je famózní. Kromě osmi mistrovských titulů včetně zlatého hattricku z roku 1982 a dalších triumfů je jeho zřejmě největším zahraničním úspěchem druhé místo z Tour de l’Avenir. Při tomto etapovém závodě se utkávali nejlepší amatéři světa s profesionály a Hrazdíra v roce 1976 vybojoval v těžkých alpských stoupáních druhé místo.
Manažeři profistájí mu nabízeli angažmá, ale to by musel zůstat za hranicemi ilegálně. A doma byl přece v brněnských Bosonohách.
Tenkrát nedoceněného úspěchu na francouzských silnicích dosáhl jako obvykle na truc. Naznačili mu, že v jedenatřiceti není perspektivní a pro olympiádu v Montrealu 1976 se s ním nepočítá. Hrazdíra se po jedenácti letech raději sám vzdal reprezentace.
V pětatřiceti se do národního týmu vrátil, toužil po účasti na pražském mistrovství světa v roce 1981, kde se chtěl uzavřít kariéru. V konkurenci mladších jezdců Škody, Klasy a dalších se do nominace nedostal, znovu se ale zakousl. To byla předzvěst již zmíněného zlatého hattricku.