V ligovém dresu Zbrojovky Brno sehrál 230 utkání a nastřílel 19 branek, reprezentoval v čs. týmu do 23 let. Za čs. reprezentaci sehrál 2 utkání, mistr Československa 1978, olympijský vítěz z Moskvy 1980, kde vstřelil ve finále vítězný gól.
Do fotbalového míče se Jindra Svoboda zamiloval, ostatně jako skoro každý malý kluk, v rodném Adamově na pokraji Moravského krasu. V šestnácti letech se jako vytáhlý dorostenec jen tak mihl v dresu A týmu na přípravném turnaji proti vojákům brněnské Dukly a brána do veletržního města se tak pro něj otevřela dokořán. Nakonec si jej vzal k sobě Jirka Harašta, trenér záložního B týmu Zbrojovky. Měl štěstí, že si ho všiml František Havránek, který trénoval A tým. Zimní přípravu v roce 1974 už absolvoval s áčkem a na jaře nastoupil do nejvyšší republikové soutěže. Měl obrovskou výhodu oproti ostatním hráčům, mohl hrát jak v obraně, tak i v záloze.
První a jedinou olympijskou medaili si přivezl z Moskvy, kde při utkání s NDR vstřelil gól, který mu přinesl slávu a fotbalovou nesmrtelnost. Za zlato tehdy dostal padesát tisíc. Snažil se o přestup do zahraničních klubů, ale za hranice sportovci mohli až ve 32 letech, navíc neměl ani splněný počet odehraných západů v reprezentaci. Zlatá medaile z Moskvy to všechno sice nahradila, ale Svoboda nakonec nikam neodešel. Po olympiádě odehrál další čtyři sezony ve Zbrojovce a a ve 32 letech poprvé přestoupil do tehdejšího Gottwaldova. Až v roce 1986 dostal povolení do zahraničí a nastoupil do rakouského Gmündu. Tam také skončil svou aktivní kariéru.
Po roce 1994 se po vzoru svých spoluhráčů vrátil za Lužánky a dělal kustoda týmu, jemuž velel Petr Uličný. Po dvou letech ale svět velkého fotbalu opustil a stáhl se do ústraní. Posunul se jen o pár desítek metrů dál, kde dělá správce tenisového klubu. „Jeden čas jsem byl zaměstnán v pražírně kávy, pak mi kamarád nabídl natírání v jaderné elektrárně Dukovany, kde jsme dělali různé ochranné nátěry. Byla to zajímavá práce v zajímavém prostředí.“ Nejraději je ovšem Jindřich Svoboda u sportu.
Nahoru